U dvora Ayleidů
Bohatě zdobenou komnatou mrkala studená světélka, jako by někdo mezi hedvábné závěsy rozhodil náruč hvězd. Bledá, namodralá záře se mihotala v četných tepaných lampičkách, prýštila z krystalů, vsazených do kovových stojanů na stěnách a přelévala se v orbech a glóbech, skrytých ve výklencích. Svit dvou měsíců, vtékající dovnitř vysokým oknem, se s ní jemně mísil a podtrhoval krásu bílého mramoru, zručného zlacení a drahých látek.
Ayleidi
Uprostřed všeho přepychu sdílely dvě nadlidsky krásné ženy karafu vína, mísu exotického ovoce a porci čerstvých klepů.
„… a všechny jsme musely obdivovat její nejnovější šaty. Něco tak otřesného jsem dlouho neviděla – jak si může někdo k okrové říze vzít korálově červenou pelerínu?“ shodila uhrančivá tmavovláska z nohou vyšívané střevíce.
„Irro, drahoušku, to nemyslíš vážně! Královna by si přece měla obstarat něco vkusného,“ soucitně se usmála na svou družku rusovlasá společnice. Jako by do toho medového úsměvu někdo přimíchal oměj.
„Ah, zajisté. Ale bavíme se o Omnis z Morandy. Tam nemůžeš mít příliš vysoká očekávání,“ zastrčila si hostitelka uvolněný pramen vlasů za dlouhé, špičaté ucho. Pak dolila číše.
„Tedy na tvůj úspěch a na další misi?“
„Děkuji, Larroth. Na další misi,“ zazvonilo o sebe broušené sklo. „Snad mi příště svěří nějaký zábavnější úkol,“ teatrálně si povzdechla Irra.
„Neříkej, že ses nudila. Zrovna ty a zrovna u dvora,“ nezúčastněně si pohrávala rusovlasá Larroth s perutěmi černého jeřába na svém vějíři.
„Ty by ses nenudila? Majetkové záležitosti království, které jsou přísně tajné a o kterých už dávno víme. Otroci, ztrácející se v čím dál větších počtech – to máme u nás také. Já vážně nevím, jestli jsou tak hloupí, že si myslí, že je v divočině nic nesežere, ale ať si to pro mě za mě užijí. Nové služebnictvo se dá vždycky někde opatřit, stejně se množí jako králíci a nerozeznáš jednoho od druhého. I stažení z kůže vypadají všichni stejně. Pak drobné nepříjemnosti s Dweméry, nic podstatného. Odstřelili kdesi půl hory a Velekrál kdoví proč soptil jak čerstvě probuzený vulkán. Jediné trochu zajímavější téma byli nemrtví.
„Nemrtví? Jak to myslíš?“
„Zombie a přízraky. Oživlá těla, a naopak i pár zjevení bez těl. Nějak se to začíná množit, mají tam s nimi trochu problémy.“ Spokojeně upila vína a škodolibě dodala „inu, přejme jim to, že?“
„Tak tak, trocha zábavy, zejména pro nás. Nevyjdeme si do západní zahrady ke Sténající fontáně?“
„Možná na chvilku. Ke své lítosti tě tam budu asi muset zanechat. Královská suita pravděpodobně ví, že jsem se vrátila, a měla bych tedy včas podat hlášení.“
Dvě elegantní ženské postavy se s šustěním drahých rouch ztratily v šeru sloupoví. Jen přízračně krásná světélka dál tančila komnatou Bílo-zlaté věže, netečná k úlisnostem, intrikám i krutostem, okouzlující ve své čistotě. Jako by někdo rozhodil náruč hvězd.
V táboře Nédů
„Už zase?“ skláněl se mladý Ythos nad zuboženým tělem, schouleném na kraji zablácené rohože. „Co ti udělali tentokrát?“
Nédi
Šedovlasý muž zvedl ruku, zabalenou do špinavého hadru. Krev už vytvořila na umolousaném obvazu tvrdou krustu. „Prst. Tentokrát jen jeden článek, ale stejně jim brzy dojdou, “ zakašlal smutně a dutě v odpověď.
Léčitel si ho zběžně prohlédl. Všiml si nových podlitin na pažích i lýtkách i čerstvé řezné rány přes tvář. Věděl i, že když se kdokoli snaží nehýbat tímhle způsobem, ukazuje to na zhmožděná žebra. Useknutý, nebo snad rozdrcený prst byl ale pro dnešek nejhorším a nejakutnějším zraněním.
„Přinesu horkou vodu a podíváme se, co zmůžu. A…“ ztišil hlas „ty mi povíš, proč tentokrát.“
„To víš, už nejsem dost rychlý. A nemám sílu jako dřív,“ cedil stařec skrz vyražené zuby, když mu Ythos o chvíli později omýval ránu odvarem z konopěnce.
Vůně sušených bylin alespoň trochu naředila pach zpocených těl, smíšený s dusivým dýmem z vlhkého klestí. Pach špíny a beznaděje.
Z děravé plachty odkapávala vysrážená mlha.
Chumel lidí, namačkaných kolem doutnajícího ohně v marné snaze urvat pro sebe ještě alespoň ždibínek tepla, se semkl ještě těsněji před přicházejícím šerem, takže pod provizorním přístřeškem nebylo ani k hnutí, ani k nádechu.
„Takže kvůli tomu, že nestíháš pracovní tempo o generaci mladších, ti sekají prsty?“ „Tak.“ Mladík si pohoršeně odfrkl. „Bestie. Verdane, ty bys měl sedět v čisté tunice někde na vyřezávané lavici a jíst pečeni s jablky a mandlovou kaší jako pokud možno uznávaný úctyhodný muž! Ne někde tahat hroudy bahna,“ rozohnil se ranhojič. Stařec se chraptivě zasmál. „Iluze. Sny a bludy. Jo, chlapče, ty tě udrží na životě o něco déle. Takže si je hýčkej, jestli chceš o něco déle trpět,“ odplivl si někam do mlhy.
„Však ono na ně dojde. Uvidíš. A už to moc dlouho nepotrvá.“
„Ty tomu pořád věříš, co?“
Léčitel podal starci další výluh, tentokrát k vypití. Pak ztišil hlas.
„Já to vím, Verdane. Sbíráme se. V naší největší kolonii se organizují skupiny a družiny. Spousta lidí. Spousta zbraní i rukou, které je pozvednou. Snad i nějaké zásoby, povídá se.“
„Hochu hochu. Víš, kolik takových jsem už viděl? Čas od času někdo zvedne hlavu. A rychle ji pak ztratí, většinou pomalým a dost ošklivým způsobem. Vždycky je to stejné – zášleh naděje a pak jen hlubší bída, horší zoufalství a krutější tresty.“
„Tentokrát ne. Nebude to stejné. Tentokrát nás povede Ona.“
„Co tím myslíš?“
„To, že má svoje lidi, a dobře organizované. Posly, kteří nosí zprávy. Gladiátory, kteří trénují bojovníky a tak. Tentokrát to dokážeme.“
„Aha, už vím, nějaké zvěsti dolehly i ke mně. Ythosi, pořád je to ženská z masa a kostí. To je materiál, který se hodně snadno trhá a láme. A drtí a seká,“ prohlédl smutně svoji zmrzačenou ruku. Zbývaly mu na ní už jen dva zdravé prsty. „Věř, kdo chceš. Já už se toho beztak nejspíš nedožiju – a stejně: nám by pomohl jenom zázrak.“
„Tak v tom případě máme štěstí. Říká se totiž, že za ní stojí sami bohové…“ šeptl ještě mladík opatrně a sledoval, jak se starého, vyčerpaného muže zmocňuje spánek po uklidňujícím býlí. Snad se mu zdá o svobodě, napadlo ho, když zpozoroval lehký úsměv na Verdanově tváři.
Pak se opatrně zvedl a protlačil k ohništi. Přišel čas si vyposlechnout zkazky dnešního dne. A ošetřit další raněné.
Poznámka pro všímavé: Oba příběhy jsou ve stejné podobě uvedené i u jednotlivých frakcí a nijak se neliší (není tedy potřeba číst je dvakrát).