Krvavé ruce si otřela do šatů v praktické červené barvě. „Už se vrátili? Ať vstoupí!“
Roztrhanou plachtu špinavého stanu odhrnul mladý člověk s kopím. Uvnitř se mísila vůně bylinných tinktur s pachem vlhkého oblečení. Od ostatních lidí ve velkém slumu vyrůstajícím z hlubokého bahna se muž nápadně lišil především oděním do kyrysu.
Alessia s Hunou se přivítali jako staří přátelé. Jejich přátelství sice tak dlouho netrvalo, nicméně už spolu viděli mnoho. Příliš mnoho. A proto se vypravili sem. Do hlavního tábořiště otroků. A proto byl Huna vyslán na další ze svých misí. I přes zjevnou únavu hleděl na Královnu zotročených s úctou a fascinací jako vždy. Už se nadechoval, Alessia jej však jemně vzala za loket a vyvedla ze stanu. „Necháme Coru odpočívat. Právě jsem jí zaléčila opravdu ošklivý cejch. Vyřezali jí ho rozbitým flakónkem.“
Pod nízkými mraky barvy oceli jí po jejím pobídnutí a ujištění, že Morihausovi vše předá, až se vrátí z kázání, Huna začal vyprávět.
„Je mi to líto, Vyvolená. Vrátil jsem se sám. Malazas padl do rukou Dwemérů, připravili ho o štít i kopí a odvlekli do hlubin dolu. Se Zinnou jsem se měl setkat v krčmě, ale nedorazila, ani když jsem čekal mnohem déle, než jsme byli smluveni.“
Před léčitelčiným překvapeným výrazem smutně sklopil zrak. „Ano. Opět tedy zbývám jen já.“
„Říkal jsi krčma?“ zeptala se žena. „To myslíš vážně?“
„Je to tak. Nedaleko dolu, přímo na cestě od tohoto tábořiště, si vousatí zřídili hospodu. Řeknu Ti, mají čich na zlato snad lepší než chlupáči. Široko daleko, v celé pustině kolem jejich hory, nemají konkurenci. Ale co je nejzajímavější – neobsluhují se zde jen mérové! Našinec má přístup povolen a když se jeden snaží, vždycky sežene nějakou tu minci, rudu, či něco podobného, za co mu nalijí. A jejich pivo je tak skvělé! Od našeho pivovaru se teda liší tím, že na něm plave nějaká pěna, ale jinak je parádní.
Ale především, je tam klid. Nechápu, co to má znamenat, ale jakmile důlmistři vstoupí dovnitř přestanou si nás všímat. Zrovna jsem seděl nad silným gulášem posypaným cibulí, co se jí vešlo, když vtom vstoupilo pár chlapů v pytlovině a třeli si zápěstí. Dwemér za nimi klidně smotával provazy a nechal je odejít ke stolu v rohu. Sám pak uctivě kývnul na hospodské a usedl k ostatním vousáčům. U Stendarra, než jsem se ale k našincům stihl nenápadně dostat, nalil do sebe štolmistr dvě holby a když vycházel, oni se k němu přidali.
Krčmu vede pár Dwemérů. Řekl bych, že i na jejich poměry jsou docela výstřední. Ale mají respekt. Když jsem vytíral chlebem zbytky v misce, najednou slyším přibližující se povrzávání a někdo mě skopl ze židle. Lesklej ksicht! Nějaký ayleidský roguna v naleštěné kožené zbroji nade mnou zuřil a řval, ať mu ta špína uvolní místo. Když se rozehnal k dalšímu kopanci, hospodský řekl jen rázně a klidně – Hej! Mosazné korálky kolem tváře mu slabě zacinkaly. Na to se zvedla většina ostatních Dwemérů a hrnuli se k Ayleidovi.
Na mou duši! Povídali, že jestli neví, jak se má chovat ve Svatyni moku, ať táhne zpátky odkud přišel. Vyrozuměl jsem, že Ayleidi krčmu navštěvují, ale on je nový. Lesklej zuřil. Nevěřícně těkal pohledem ode mě na dwemérské hosty a především na hospodského a noblesně vyhlížejícího Dweméra oblečeného nikoli jako štolař, ale spíš muzikant, který zůstal sedět. Ayleidovy oči se zúžily do zlostných škvírek. Pak na mě plivnul. V tom ho Dweméři popadli, vytáhli ke dveřím a poslali ho ven kopnutím do té jeho naleštěné…“
„Zajímavé,“ přerušila ho Alessia, „nesmírně zajímavé“. Pomalu si o sebe třela ruce a ze zamyšlení ji vytrhlo tiché cinkání na Hunově kyrysu, o nějž se tříštily kapky jemného deště, který se právě opět spustil. „A co bylo dál?“ vybídla ho.
„No, když jsem se vracel, dal jsem si pořádný pozor, abych na něj nikde nenarazil. Z hospody jsem se vytratil, když jsem od stolu Dwemérů slyšel, jak se před hrou v kostky domluvili, že vítěz mě může venku chytit a šoupnout k sobě do štoly. Fakt nevím, co si o tom mám myslet.“
Léčitelka nic neříkala a zjevně přemýšlela. Válečník se tedy připojil a oba svorně mlčeli, když večerním mžením a hlubokým blátem zamířili k většímu stanu, odkud se již ozývalo dupání a hluboké funění.