Po schodech tekla krev. Qorhijar Reu, Neopeřený alchymista stoupající po mramorových stupních vzhůru, se jí však nevyhýbal. Ze své laboratoře byl při svých posledních experimentech zvyklý na ohavnější špínu. Navíc žil v komnatách Bílo-zlaté věže už dost dlouho na to, aby věděl, o co se jedná. V nejvyšších oknech Věže dnes místo běžného chladného světla pableskovaly plameny. To se stávalo jen v jediném případě.
Qorhijar už věděl, že na druhém schodišti, tom pro služebnictvo, stojí zdánlivě nekonečná řada otroků, jeden po druhém stoupající vstříc svému jedinému cíli – zmírnit Velekrálův hněv. Věděl také, že za posledním otrokem nehybně, avšak bděle, stráží jeden z Nich. Ti Dva mu naháněli nevýslovnou hrůzu, kdykoli vstoupili do místnosti. A nejen jemu. Děs z jejich neuchopitelné jinosti byl jednou z oněch mála věcí, na níž se bez výjimky shodli všichni z Neopeřených. Rozdílné názory panovaly na dojmy z Velekrále. V části z jeho nejbližších se mísil respekt s hrůzou při Půlelfově obvyklém jednání, tedy až nepřirozeně chladné rozhodnosti a vědoucí sebejistotě. Věděl, že Velekrál Méry respektuje, ale samozřejmě také věděl, jak je trestána neposlušnost. Mimoděk si štíhlými prsty promnul černý cejch na bronzové líci. Ne, Qorhijar jistě patří do druhé skupiny. Té, kterou děsí Umarilovy záchvaty vzteku a vlastně jakékoliv projevy emocí. A možná je to právě jejich vzácností.
Alchymista vstoupil do Trůnní komnaty zrovna v okamžiku, kdy o zeď vedle zdobených dveří hlasitě plesknul neurčitý kus masa s cáry lidské kůže. Kolem doširoka rozevřených oken, mezi sloupovím krášleným tesanými perutěmi, postávali kouzelníci s fascinovanými výrazy. Velekrálovi zvědi ve zdobených kožených zbrojích seděli za příliš narychlo odklizenými stoly, jak Qorhijar poznal podle křišťálových střepů povalujících se po místnosti. Pár kurtizán se společně tisklo k brokátovým závěsům u stěn, s pěknými tvářemi ozdobenými umně nacvičenými úsměvy, avšak špatně maskovaným strachem křičícím z mandlových očí. Držely se dále od majestátního trůnu, ve stínech, za nimiž, podle mrazení, jenž mu projelo páteří, Qorhijar vytušil druhého z Nich. Jedna z krásek ve zlatých šatech mu nervózně pokynula hlavou se zdobenou čelenkou a sykla ke dveřím pro služebnictvo, odkud poté s prázdným výrazem vystoupil další z otroků. Vetchá stařena se špinavou zástěrou a umaštěným čepcem na bílých vlasech.
Prásk!
Dlouhý temný bič prosvištěl místností, popadl starou ženu kolem pasu a trhnutím ji přitáhl přímo k nohám korunovaného muže stojícího na nádherně vykládané dlažbě uprostřed místnosti.
„Půlku hory!“ zaburácel Velekrál s rysy staženými zlostí a nakopl stařenu do obličeje. Alchymista s potěšením pozoroval, jak se její suchá kůže na vrásčitých předloktích a špinavých bosých nohách rozdírá o střepy roztříštěných vzácných pohárů. Půlelf už se napřahoval k ráně bičem, když vtom zpozoroval alchymistu. Spustil pohled z úpící ženy a zaměřil jej na svoji dlaň. Precizně provedená gesta splynula v jeden pohyb a na dlani se mu objevila zvětšující se a prskající koule ohně. Jak světlo ozářilo jeho lesklou tvář, jako by na okamžik vztek polevil a vystřídalo ho čiré nadšení. Vtom však ohnivou kouli vystřelil do svíjejícího se člověka u svých nohou. Chatrný oděv okamžitě vzplál, následován suchou kůží.
„Reu,“ oslovil Velekrál alchymistu přes nářek a hučení ohně naplňující komnatu, „jak je to možné?! Jak mohli v jediném okamžiku odpálit takové množství skály?!“
„Vaše Veličenstvo,“ sklopil Qorhijar Reu oči, „o-omlouvám se, to nevím. Používají zřejmě páru a …“ Zbytek věty byl přerušen pohybem biče stáhnuvším mu hrdlo.
„Nevím! Zřejmě!“ zařval Velekrál a strhnul alchymistu na hořící stařenu. „Nechávám tě tu pro Zřejmě?“
Půlelf si přejel prsty po bradě a dlouhými kroky přešel pod trůn. Poté se narovnal a otočil do místnosti. Zvýšil hlas, aby přehlušil naříkání pálené ženy, ale ani v jeho hlasu, ani ve tváři už nebylo stopy po předchozí vášni.
„Mí Neopeření! Už mám dost neschopnosti a zpozdilosti. Nastal čas uchopit věci do vlastních rukou. Konečně budete moci prokázat své schopnosti i v terénu. Slyšte mě dobře. Vyrážíme do Pustiny!“
Komnatou to zašumělo. Ošlehaní zvědi se zdáli poměrně potěšeni, naopak z konkubín a kouzelníků sálalo překvapení a zděšení. Jeden z kouzelníků vybavený honosnou holí zakončenou rudým krystalem spěšně vykročil na zdobenou podlahu ve středu sálu. Škobrtnul přitom měkkými botami o své příliš dlouhé, ale bohatě zdobené roucho, které si nestihl nadzvednout nervózními prsty zápasícími s lemy nabíraných rukávů.
„Ale vaše Veličenstvo, my přece ne…“, vtom se zarazil. Ve stínech za trůnem se totiž ozvalo zařinčení zlatého kovu doprovázející dunivý krok. Velekrál však pokynutím pohyb zastavil. Kouzelníkův bronzový obličej zesinal a on se vrhnul k zemi. „Budu první, kdo tam vkročí, vaše Výsosti.“ pronesl s tváří k mramoru.
„To nebude nutné,“ odvětil ledově Umaril. „Pošlete pro Spára. Rarozi půjdou s námi.“