ELDERLARP 2023

O mérech a lidech: Alessiánské povstání

Sepsal Elnoth Voam

Nyní budu popisovat události roku 242 prvního věku, jimž jsem byl osobně přítomen. Cestoval jsem tenkrát sám po celém Tamrielu, jelikož v Psijickém řádu se nenašel jediný kolega, který by byl ochoten doprovodit mne na mých výpravách za věděním. Navštěvoval jsem jeden kout světadílu za druhým a moje putovní knihovnička byla stále těžší a těžší. 

V létě onoho roku jsem zamířil do Pustiny na severozápadě Cyrodiilu, několik desetidnů od Bělozlaté věže. Tato oblast patřila samotnému Velekráli ayleidů, Umarilu Půlefovi zvanému Neopeřený či Šampion Meridie. Již před nějakou dobou od něj dwemeři odkoupili jistou horu v této ubohé, nanicovaté oblasti k založení nových dolů. Jelikož mé poznatky o hlubinných mérech nebyly z nejbohatších a sebraných svitků je ještě méně, přirozeně jsem se rozhodl vydat právě tam. Hlubinní jsou ze své podstaty vysoce tajnůstkářští a do svých podzemních měst nikoho nepouštějí. Využil jsem tedy příležitosti a vedl své kroky do nově ustanovené důlní osady na povrchu nazvané Dua-nchard.

Ukázalo se, že jsem nebyl jediným zájemcem o bližší seznámení se s dwemerskou kulturou či zlatem. Potkal jsem zde i několik chimerských kolegů, najmě velmistryni alchymistku a karavanu lorda Veca. Při řeči o karavanách, nemohu nezmínit ani exotické khajiity, kteří k mému překvapení byli rovněž vpuštěni přímo do důlní stanice. Dwemeři si zjevně byli natolik jistí spolehlivostí svých automatonů, strojů s vdechlým životem (zamyšlení na téma dwemerské magie plánuji rovněž sepsat, avšak ještě nemám dostatek informací), že uvítali do stanice každého. Veškeré konflikty však byly na území Dua-nchard zcela zakázány. 

V mizérii Pustiny nedaleko stanice se navíc nacházel i největší z nédských slumů. Tento rovněž podněcoval mou zvědavost zjistit o jejich societě více, avšak na hony nesoucí se pach lidského sídliště mne poněkud odrazoval. Naštěstí byl vstup do stanice umožněn dokonce i nédům a upřímně musím poznamenat, že mne nepřestávali překvapovat. Již od prvních dní mého pobytu ve stanici se za mnou ve svém volném čase nesměle vydávali otroci a projevovali zájem o obsah mé knihovny. Samozřejmě neuměli číst, ale relativně rychle se učili, a dokonce spolupracovali na získání potřebného množství prostředků k tomu, aby pomohli vzdělat alespoň své nejnadanější kolegy.

V těch dnech dorazila zpráva, že se do důlní stanici v Pustině chystá samotný Velekrál se svou nejbližší družinou – urozenými Neopeřenými i chrabrými Rarohy, jejich zapřisáhlými ochránci. Výtečně! Tehdy jsem se rozhodl, že tyto události zaznamenám. Umaril zdá se nutně potřeboval hovořit s Duminem, zdejším důlmistrem a tonálním architektem, poté, co v průběhu jednoho obzvláště silného a mimořádně hlasitého rozšiřování dolu odstřelili ohromné množství skály. Ayleidi vedli dwemerům nemalé množství otroků jako dar k zahájení jednání. Před jejich příchodem do stanice však byli napadeni, okradeni a veškeré otroctvo bylo buď osvobozeno, nebo pobito. Na svědomí to měli Hoplité, vzbouření nédi seskupení kolem Alessie zvané První. Tato lidská žena prý komunikuje se samotnými aedrami a provází ji dokonce polobůh – veliký muž s býčí hlavou jménem Morihaus, Dech Kynin. Mají jediný a nemalý cíl – osvobodit veškeré nédy z ayleidského područí. Raději jsem pořídil více papíru. 

Velekrál tedy dorazil do osady Dua-nchard zcela rozběsněn. Práskal kolem sebe bičem a magií, až to v ovzduší jiskřilo. Možná proto Kynaret, Morihausova matka, seslala na zdejší krajinu uragán, který měl schladit jeho hlavu. Rozhodně to zapůsobilo na Neopeřené. Musím zde poznamenat, že těchto deset mérů skutečně představovalo výkvět a ozdobu ayleidských komnat Bělozlaté věže. Ovšem jen a pouze jí. Zde působili jako křehký květ lilie v břečce za prasečákem. A přívaly deště a bahna měly být jen začátek. 

Dumin však s typicky kamennou tváří vousatého lidu Velekrále ubezpečil, že veškeří nédi ve stanici zůstanou a nebude jim ublíženo. Obchod nade vše. Zdá se, že Hoplité si své místo zde rovněž zajistili cinkavými argumenty. Stínovou hrou ayleidů byl důlmistr po čase nahrazen dwemerským bankéřem, který jim byl ochoten vycházet více vstříc, ovšem nédy vyhnat odmítl.

Po nějaké době se mi podařilo vypátrat, že ayleidi sem byli vysláni plnit boží vůli. Konkrétně přání daedry Meridie, jež nenávidí vše nemrtvé. Právě ti se prý začali vyskytovat v okolí. Tuto informaci jsem potvrdit nemohl, neb jsem bezpečí stanice vůbec neopouštěl, natož abych se vydával do dolů. Až po čase se ke mně doneslo, že tato zjevení souvisí právě s odstřelením hory dwemery, jež odkrylo hrobku nekromanta Niriana Nikdyneumírajícího, který býval pobočníkem Umarila a ten se rozhodl svou chybu odčinit jednou pro vždy.

Upřímně řečeno, kdybych na Umarilovi nepozoroval jasné známky pokročilého šílenství a sadismu (nemluvě o řádné porci socio- i psychopatie), byl bych toho chlapa litoval. Daedra světla jej vyslala zničit nekromantského přítele; většina ušlechtilé suity v terénních podmínkách taje jako vločky na slunci; ochránci z řad Rarohů buď nejsou k nalezení, nebo si před krčmou vycpávají nosní dutinu drogami; a k tomu to hejno konkubín, které si zjevně bez nejmenších příčin usmyslelo, že Velekrál se chce ženit.

Nédi mezitím pilně pracovali na svém cíli. Svrhnout svrchovanost ayleidů a nastolit rovnoprávnost a svobodu. Předpokládám, že právě díky starým zvykům obou národů se události vyvíjely právě tak, jak tomu bylo. Bývalí otroci podle zvyku usilovně pracovali a sbírali prostředky k dosažení svého cíle, zatímco ayleidi se, dle dvorských obyčejů, do práce příliš nehrnuli, a věnovali se spíše pletichaření a radovánkám. Nicméně i tak se jim nakonec podařilo proniknout do násobně zapečetěné hrobky a nadobro zničit Niriana. Osobně jsem byl této bitvě přítomen.

Krom vyřízení jistých osobních záležitostí jsem nasbíral i dostatek důkazů pro své kolegy o tom, že nejsem blázen. Dobře vím, že na Ostrovech sklonu léta se vysmívají mému přesvědčení, že dovednost kouzlit není vázaná výhradně na mérskou krev. Důležitý je zápal a motivace. Krom hrstky cílevědomých ayleidů, kterým se podařilo ovládnout prakticky veškeré vědění zvolené fakulty, se, a to zdůrazňuji, totéž podařilo i pár nédům a já jim nakonec nabídnul pozici v Řádu. Jsem přesvědčený, že nás v magii čeká velká revoluce. A nejenom v magii. Úsilí nédů vyústilo v získání několika artefaktů, zejména pak Amuletu králů. Tento překrásný veliký přívěšek, jenž nyní zdobí dekolt Alessie, byl nédům věnován samotným Akatošem, aedrou času, Dračím bohem, jehož obsahuje kapku krve. Tak bylo celému Nirnu oznámeno, že svoboda lidí je nyní i jeho vůli.

Šílenství Velekrále však již dosáhlo svého vrcholu. Veškeří vojáci jej opustili, Rarozi dezertovali a žoldáci prostě odešli – roli v tom mělo sehrát zapletení se některého z nédů s daedrickou magií. Neopeření se postupně rozložili a pomizeli až na pár nejvěrnějších. V okamžiku Umarilova opuštění osady Duan-chard již Alessie, oděna v šat hodný samotné velekrálovny a obklopena svými vybavenými a odhodlanými následovníky, čekala. Nabídla mu poslední šanci kapitulace a možnost propuštění jejího lidu. A on ji, naposled, arogantně odbyl. Ve svém šílenství navíc odehnal i poslední věrné a zbyl na bojišti sám se svým aurořanem, hrůzyplnou daedrou z Oblivionu.

Vlny nédů hrdinně nabíhaly na osamělého půlelfa. Ten však jako by jejich rány nevnímal, neboť v jeho žilách kolovala krev samotné Meridie (viz svazky sebrané v Pustině). Ale Pustina se, stejně jako kdysi Nirianovi, měla i Umarilovi stát osudnou. Tu Alessie vyřkla modlitbu a její Amulet králů zazářil mocným rudým světlem. Když mé oči opět prohlédly, spatřil jsem postavu v bílém hávu. Zjevený rytíř byl vybaven mečem a palcátem a já náhle pochopil, že aedry nédům seslali samotného Pelinala. Umarilův úšklebek se změnil v nevěřícný škleb, když přes veškerou snahu, magii i obratnost, nedokázal rytíře poranit. A jakmile půlelf počal krvácet, propukli nédi v jásot. 

A Umaril byl zabit. 

Pelinal pozvednul své zakrvácené zbraně k pozdravu Alessie, tu se však naň vyřítil děsivý aurořan a v strašlivém souboji božského rytíře roztrhal. Vtom ústy Morihause promluvila jeho matka a propůjčila mu tak vládu nad uměním Thu´um, což znamenalo konec posledního z následovníků nejmocnějšího mérského panovníka.

Nédi zaslouženě slavili. Vrátili se do slumů a spravili své druhy o tom, čeho dosáhli. Slovo se začalo rychle šířit. Myslím, že nemluvím jen za sebe, ale i za další mérské kolegy, včetně obyvatel osady Dua-nchard, když prohlásím, že jsme se té noci necítili zrovna bezpečně. Někteří dokonce osadu raději ihned opustili. Oslavy nédů byly totiž skutečně bujaré a opakovaně se ozývalo provolávání jako „Méry do okovů!“ či „Smrt všem špičatým uším!“. Mí studenti mne však ochránili.

Lidé pak vytáhli na jih. Ze severu je doplnila armáda nordských žoldáků ze Skyrimu a společně procházeli království za královstvím. Zvěsti o smrti nejmocnějšího z ayleidů se rychle roznesly po celém Tamrielu. Ayleidská království se postupně vzdávala, avšak některá vzplála pomstychtivým žárem. Nemálo mérů bylo krutě umučeno lidmi zaslepenými pachem krve, vítězství a zadostiučinění.

Po deseti dnech Alessiánská armáda dorazila k Bělozlaté věži v srdci kontinentu, hlavnímu sídlu ayleidské říše. Zde nyní vládla královna Lehe Merémes zvaná Prohnaná, kterážto v Pustině uzavřela s Umarilem před jeho smrtí tajně sňatek a unikla zpět do Věže. Lehe s Alessií se setkaly na mostku před prvním vnějším okruhem hradeb. Kromě Morihause nikdo neslyšel, o čem spolu tyto dvě ženy s poklidem hovořily, do Věže však vstoupily bok po boku. V ten moment ayleidská říše padla.

Mocnářky se domluvily – lidem byla od nynějška dána svoboda; život a majetek jejich bývalých ayleidských pánů však musí zůstat zachován. A s okamžitou platností je zavedeno vyznávání aeder. Někteří ayleidi se smířili s novou realitou a stali se poddanými královny Alessie. Jiní, ve snaze zachovat „staré pořádky“, či uprchnout před svými zločiny v očích královny, se rozutekli po celém Tamrielu.

Tak zaznamenal Elnoth Voam, arcimág Psijického řádu, očitý svědek Alessiánského povstání.