PŘÍBĚH
Prašná cesta pod botami vydávala pravidelný zvuk, na který si jeho zdroj zvykl natolik, že jej nevnímal. Slunce zapadlo jen před chvílí, cesta se už pomalu začínala ztrácet v šeru, ale naštěstí jen kousek dál po cestě byla velká brána, na které místní stráž právě zapalovala louče. Už na první pohled byla brána nová, dřevo ještě nestihlo zešednout a ocelové hřebíky zrezivět. Na samotném vrcholku bylo pak zkušenou rukou nakresleno jméno: Kostěná stráž.
U brány ho sice zastavila stráž, ale i když tomu název moc nenapovídal, byli zcela naživu. Nedělali mu žádné problémy, spíš se zdálo, že je vyrušil od napínavé hry mariáše, a tak se tam nezdržoval ani o vteřinu déle, než bylo nutné.
Nemusel se zamýšlet nad tím, kde bude hledat na dnešní den nocleh, vývěsní cedule hostince byla jen kousek za branami. Dnes měl opravdu štěstí, hrdlo už měl vyschlé a nohy bolavé z celodenní chůze. Masivní dveře hlasitě zaskřípaly, ale díky živé debatě uvnitř tento zvuk nestrhnul moc pozornosti. Avšak hostinský, dělaje čest svému řemeslu, na něj hned pokývnul a hned se bodře začal vyptávat.
„Á, zdravím cizinče, co tě přivádí do mého podniku? Hledáš něco do žaludku, nebo snad i nocleh? Či snad mohu pánovi nabídnout škopek našeho nejlepšího ležáku? Ale varuji tě, má sílu.“ Zdálo se, že tuhle litanii má již naučenou nazpaměť, a tak tím cestovatele nijak neoslnil.
„Zdravím tě, začnu tím ležákem. Máš i volný pokoj na dnešní noc?“ řekl a s těmi slovy položil na dřevěný pult pár lesklých mincí.
„Jistě pane, jen se račte usadit, pokoj vám nechám připravit.“ Pokýval hostinský vážně u nalévání ležáku ze džbánu. Pak houkl na děvečku obsluhující v zadní části místnosti, aby nelaškovala se zákazníky a dělala svou práci. Cestovatel se usmál pod neholenými vousy, některé věci byly všude stejné… Pak zas zaměřil svou pozornost přímo na hostinského. Byl to veselý chlapík, ovšem upocený až hrůza a hlavu měl jako koleno.
„Nikdy jsem v tomto rohu světa nebyl, vaše město nenavštívil, popravdě jsem ani nevěděl o jeho existenci… Stojí tu už dlouho?“ Opatrně se začal vyptávat, a poté do sebe obrátil celý škopek ležáku.
„Inu, jak se to vezme. Ano a ne. Střed městečka je tu už dlouho. Kdysi patřilo knížeti, ale ten se zabýval radši počítáním peněz, než staráním se o své poddané a městečko bylo spíše polorozpadlá víska. Když se mu před lety naskytla příležitost jej prodat, bez váhání se města zbavil za podmínky, že mu stále budou platit daně. Nový majitel sem hned den na to nakráčel s takovými kovovými muži, automatoni jim říká, po boku a jal se tu dělat nový pořádek. No a jak vidíš, město roste, je tu víc peněz, dokonce zde vznikly i samostatné cechy.“ Dokončil krátký monolog tím, že s úsměvem zakroutil hlavou a cestovateli přisunul další plný škopek.
„A jaké?“ zeptal se hostinského se zájmem. Třeba by si mohl přivydělat něco navíc, čert ví, že by se mu to při cestě hodilo.
„Abych pravdu řekl, jsou jen čtyři. U žoldáků si na své přijdou nejen potulní vojáci, ale i lovci. Tahle cháska se mezi sebou ale zrovna nemusí, takže pokud jsi voják…,“ kývl nápadně ke zbraním u cestovatelova opasku, „dával bych si být tebou pozor na zbloudilé šípy.“ Uchechtl se a cestovatel v odpovědi jen znovu pozvedl svůj škopek k ústům.
„Pak jsou tu učenci, od čáryfuků po alchymisty a ranhojiče, všechnu tuhle přemoudřelou chásku najdeš tam. Pak samozřejmě musím zmínit i obchodníky…,“ zastavil se najednou hostinský a poškrábal se na holé hlavě. „No, eh… co bych ti o nich tak mohl říct. Levně koupit, draho prodat, nic, co bys neznal… Ale neradil bych ti, snažit se s nimi o ceně moc vyjednávat, nemají to rádi a no… říká se, že mají prsty delší, než se na první pohled zdá.“ Zakončil a výrazně potom vydechl. Zdál se z toho nezvykle nervózní, ale cestovatele zrovna nezajímaly drahé brokáty, či koření, a tak se víc nevyptával. Hospodský to ocenil tím, že mu dolil další ležák. Do hosta zdá se mizel, jako by snad místo hrdla měl splav.
„No a ti poslední, říkal…, no… říkal jsi, že jsou čtyři,“ řekl host tónem, který naznačoval, že ačkoliv pil rychle, jinou výhodu proti ležáku neměl a ten si pomalu začínal vybírat svou daň.
„Ah jistě. Morag Tong. Zabijáci. Pokud ti někdo nevoní a máš zlato navíc, tvá cesta tam nebude zbytečná, ale jinak bych si tím, být tebou cizinče, nedělal hlavu.“ Pokýval a na moment se šel věnovat zase jinému hostu. Cizinec mezitím koukal na to, jak se hladina ležáku ve škopku točí jako malý vír, a pak začal přemýšlet, jestli se mu jen netočí hlava. Vyřešil problém tím, že ležák vypil do dna a prázdným krýglem zamával na hostinského. Ten se po chvíli vrátil a se zaváháním mu dolil. Host se ho již bez skrupulí zeptal.
„A přivydělat bych si tu moh kde?“ zahlaholil, než si dal další lok ležáku, o kterém, jak už mu došlo, hostinský nelhal. Měl opravdu sílu.
„Inu, práce i zlata je tu dostatek… Ale nezapomeň, že s tolika penězi se často vyskytují jistá… rizika… Ale víš co, už máš připito, tvůj pokoj už je přichystaný. Tak se jdi vyspat a já ti ráno dopovím zbytek.“
